Ivan Acher (*1973) je jeden z najoriginálnejších súčasných českých skladateľov, ktorý sa venuje na osobitej úrovni aj grafıke, fotografovaniu, fılmovaniu, réžii a v neposlednom rade písaniu poézie (vydal básnické zbierky Psí mlíko a Bo Hyneme´t Vstana). Rodák z Liberca, v hudbe de facto autodidakt, vyštudoval tamojšiu Technickú univerzitu – odbor odevný a textilný dizajn. Pracoval ako tesár, klampiar, a to aj vo vysokých výškach (je držiteľ Cechovného certifıkátu na 14 druhov strešných krytín) a dendrológ, čiže odborný ošetrovateľ a prerezávač stromov.

Komponuje skladby o. i. pre renomované české teleso súčasnej hudby Agon Orchestra a vlastné zoskupenie NUO modernüberjazzbigband. Je autorom hudby k viac než stovke divadelných inscenácií a tanečných predstavení (pre Národní divadlo, Divadlo Komedie, Divadlo Archa, Alfa Plzeň, Divadlo Na zábradlí, Hadivadlo, taneční divadlo Ponec Praha, Lenku Vágnerovú & Company a i.), hudby k rozhlasovým hrám a fılmovej hudby v Česku i v zahraničí. Umelec-alternatívec bizarnej imaginácie, osobnosť, akých za život nestretnete veľa, a taktiež manžel výnimočnej speváčky a pesničkárky Jany Vébrovej. Rozhovor s ním bol „trochu“ iný než všetky, ktoré som s kým kedy robil. Napokon, presvedčte sa…

Ivan Acher

J.F.: Čo z hudobného zázemia a prostredia, v ktorom si v minulosti vyrastal, bolo pre teba rozhodujúce? absolvoval si predsa len odbor textilného dizajnu na libereckej technickej univerzite a pracoval v rôznych, možno zdanlivo „nehudobných“ zamestnaniach – aj ako pokrývač či dendrológ –, máš teda zreteľne neakademický hudobný backround…

I.A.: To je tedy ale těžký kalibr na začátek. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl dělat to, co teď dělám. Nevěděl jsem, že mám skládat hudbu, to by byla v kulisách dětství přinejmenším troufalá myšlenka. Když tak táhneš pytel se senem čerstvým sněhem přes pastvinu do ovčína, ležíš na vršku sena v krmelci, čekáš až to odžerou ty potvory až dolů, aby se nepřecpaly řepy se šrotem… a u toho si broukáš Svaďobku, to je všecko strašně poťapaný.

Dokonce tam u nás byl i výběr volnočasových aktivit – takže radši nohejbal než fotbal. A s nechutí k heavy světu kamarádů ze základky tajně sháníš Depešáky (bacha, rok 198třeba7), takže nesháníš, doufáš. Při hodině hudebky přiznáš appassionatu a nadosmrti si nezabruslíš na Bažinách. Nějak z toho všeho mladý člověk nemůže tušit, že bych se měl věnovat tomu, kam mě to samo nakonec vysypalo.

Přijímačky na desén jsem udělal jen kvůli poslední dovednosti, která mi z vědomostí na gymplu zbyla po dvouletým čundrování Evropou. Maloval jsem naštěstí dál a to mě zachránilo na přijímačkách, jinak po matuře úplnej útěk od informací a hlava prázdná. Krom neustálé fascinace hudbou. Takže ovlivněn akademickou půdou jsem jen ve smyslu – hudba jako osnova a útek. Reich je úplet ze žmolkové vlny. Když mě v blázinci střídal Typlt, musel mě dlouho kopat, abych někomu něco ukázal z těch plných šuplíků. A zpívání… to byla veškerá hudba, co jsem v dětství praktikoval. Když se sjelo balkánský příbuzenstvo o Dušičkách k nám na mlejn, zpívali jsme slovácko-slovenskej megamix s babičkama z Lefantoviec. A proto je to zázrak přímo americkej. Všechno. A největší zázrak byl výsledek genetickýho testu, kterej jsem dostal k Vánocům od ženy. Bylo jí divný, že všechno skládám přirozeně v lichejch, trápím jí v písních malejma sekudama a čtyřčtvrťáček si neužiju. Vytřela mi slinku a poslala to na rozbor do GENOMAC-u. Když jsem obálku otevíral, říkal jsem si – po tátovi Němec, po mámě Slovačisko, to bude výskyt toho mého chromozomu střední Evropa, to je jistý. Na mapě ale byla sytě modrá tečka na hranicích Makedonie a Bulharska. Tak to mě nakonec ovlivnilo asi nejvíc, krom nadhledu, kterej získáš jen na laně při práci ve výškách.

J.F.: Rád vytváraš k svojim kompozíciám aj intermediálny presah vo vizuáli (videá, videoklipy, krátkometrážne filmy, bizarné obaly cd a pod.). Do akej miery sú vždy ich súčasťou, resp. Mal by ich poslucháč poznať, vidieť, alebo sú tvoje hudobné tvary autonómne?

I.A.: Každá hudba je obrazem a obráceně. Přinejmenším si uděláš obrázek o tom, kdo za ní stojí – vtip. Jen nekomplexně myslící homo to nevidí a nevidí a neslyší a neslyší. Má hudba je z devadesáti procent nescénická v obecně chápaném smyslu scéniky jako zvukového slintu pod něco. Přestože je používána i ve fılmech a inscenacích, obstojí sama.

Ale to jsem tedy hodně na povrchu, každá situace v tvorbě zvuku pro obraz a obrazu pro zvuk je specifıcká a ke každé dokonalé sounáležitosti visí řešení na jiném háku a jde se pokaždé jinou cestou. Takže jasná odpověď: ano a někdy ne. Všechno má a nebo i nemá být autonomně schopné života a přenosu. Když poctivě předpokládáme alespoň posun v čase, máme možnost každou autonomitu defınovat stejně jen jako dočasnou, jako mezistav posunu k celku, který se mezitím proměnil. Tohle zpřesňování slovní, to je prdel, všechno je posunuté už teď, ve chvíli, kdy píšu, je to pootočené… řada písmen o hudbě je zboku nečitelná.

A s obrazem sněným, pro oči vnitřní je to nejčastěji tak… to, co se tváří, jako že „někde mám staršího bráchu“, je silné právě v tušení staršího bráchy. Jsou tedy i chvíle, kdy tanec sílí tichem. A někdy tedy vůbec ne.

J.F.: Pri výpočte a poznaní kvality tvojej scénickej a filmovej hudby, fotografií a poézie sa zdá, akoby si si bez divadla, súčasného tanca, celuloidového plátna či básnenia obrazmi a slovami ani nevedel predstaviť svoj (hudobný) život. Cítiš sa viac ako skladateľ alebo intermediálny umelec, alebo to jednoducho neriešiš?

I.A.: Jednoducho to neriešim. Já nevím, jak to je. Mě se to nějak řeší samo. Dělám, co mi to říká v čase a místě. Ale hudbu vidím. Vidím hudbu. A díky IRCAMU i slyším obrazy.

J.F.: Čo ti dalo stretnutie a spolupráca s ivanom magorom jirousom na tvojich skladbách „fantasmagoratorium“ a „magorigami“ (pozn.: Pozri recenziu vo vlne č. 45/2010) a čo s milanom adamčiakom na „typornamento“ písaných pre agon orchestra?

I.A.: No… Magor… já jsem se pubertou prowernišil a proholanil a prodivišil a pak na mě přijde tenhle starej labuťák, jehož písně jsem nikdy nedočet pro velký dostatek banalit. Kurva, to mám skládat hudbu pro ty školní básničky, co jsem jimi tak pohrdal před patnácti lety? Ale během setkání mě okouzlil. Až na výjimky zase ne básněmi, ale poezií. Poezií příběhů pravidelně dávkovaných mezi opravdové básně. Brzo jsem zjistil, že když řeknu po nahrané básni „STOP“, začnou se teprve dít věci… tak jsem sice stop říkal, ale nedělal. Nahrávali jsme na hausboatu na Smíchově, měl to tam blízko z kutlochu u nádraží. A takovej začátek opravdového přátelství pak přišel, když jsem mu vysvětlil, že poezii mám ve složce „Magor asi“ a fılosofování ve složce „Magor klenoty“. Povídá: „Ty tu imperialistickou mašinku Iváne, kurva, nevypínáš! Vy kundy, vy budete používat i ty sračky, co říkám mezi tim?“ Však víš, Julo, že tahle věta dokonce zazní ve FantasmagOratoriu… Vysvětlil jsem mu, že je neštěstí, že jako dar lidstvu je zaznamenána jen jeho poezie. Hlavně pro něj. Smáli jsme se, až si z toho všeho veselí sáhnul po rejžovici, co mi tam zbyla po Vančovi a trošku jsme to voroštovali. Krásný to bylo.

A Milan? Tam jsem hned po dávce prvních grafıckých partitur věděl, že to bude suprčopr práce. Jen nastal problémek, že jsem ho chtěl i jako sólistu na desku i na koncert. Měl hrát na ten jeho smyčcokelímkofamfrnoch, kterej si ukutil v tý svý poustevnický boudě v Banské Belé a silně mi připomínal můj květináč s hmatníkem. Ten nástroj teda. On byl furt nemocnej, neb jemně nalitej a nakonec hodně nemocnej v nemocnici, když byla premiéra s orchestrem. A nakonec jsme nestíhali ani na desku jeho sólo nahrát. A to už bylo špatný, protože jsem chtěl zachovat jeho skřipky na věky věků; pochybuju, že to někdy někdo bude mít šanci udělat. Odjížděl jsem za dva dny do Indie a Milan k nepoužití. A tak jsem musel poslat mladýmu Kršňákovi ZOOMA, on ho nahrál v tom srubu v horách, z Banskej mi to poslal do Váránásí a já to pak míchal v hotýlku plným smradu z těch spálenejch mrtvol. No, měli jsme vokna přímo nad tím pohřebištěm. Internet hodinu denně, než se vybily 2 baterky z náklaďáku, na který jela i zásuvka, videobonus na desku jsem stříhal v Udajpúru na zásuvce z objímky…

Měli něco společnýho, čoveče, ty dva krasolidi. Mají teda. Milan žije. Ať žije Milan!

J.F.: Si aj autor mnohých zvláštne originálnych piesní, či už pre svoju ženu janu vébrovú, pre lenku dusilovú, ale i pre divadlá a pod. Prichádzajú k tebe samy alebo si ich vždy musí od teba niekto vyžiadať?

I.A.: Jestli myslíš ty zpěvačky, tak prichádzajú samy. Já jsem soužitím s děvčaty tak vyzenován, že ode mě nikdo tím směrem impulsy čekat nemůže. Voni mě vždycky odpojej od přístrojů, dotlačej mě na místo, kde to nahraju, předzpívám a zas mě posaděj na vozejk dom. A pak s tím jezděj po světě a foťej se se soškama do časáků.

J.F.: Predsa len som mal na mysli hlavne tie piesne… sú iné, z každej stránky čarovne posunuté inam… tvoríš ich aj cielene alebo len úchytkom?

I.A.: Píseň je šablona, která je stavbou a průběhem připravená dělat velký věci na lidech. Opakování silného tématu v krátkém čase, příprava na refrén, sdělení – prostě super emopast… plácám si čerstvé maso na starou kostru. Krása. Většinou tedy. Zkažený zboží ale nejde z domu, za vše ručím. Mám takovou sadu sítek, přes které postupně cedím, pasíruju, jak by řekla Jana u svíčkový … nejdřív mrd, pak neslyšeno, pak husina při poslechu a pak to může na krám. To je ten druh písní, který jen tak někdo neumí, ty se zvláštním čarovným kořením.

Jiná kategorie je parodování výdobytků jiných řezníků. V divadlech se aranžím, předělávkám a verzím a ` la Někdo nevyhneš a to je prdelačka za minutu hotová. Kolik já už mám italskýho country! A elektrohumoru na tři desky midilidí se mi kazí v mražáku!

J.F.: Tvoríte s tvojou ženou janou vébrovou v mnohých projektoch veľmi zaujímavú umeleckú, taxonomicky niekedy nezaškatuľkovateľnú dvojicu. Je asi pre teba šťastím mať pri sebe takú osobnosť a interpretku. V čom ťa v kumšte posúva, vyzýva alebo zaskočí? A ty ju?

I.A.: Ano, je to moje hubený štěstí. Je to jediná z mých dosavadních, která když si u nádobí zpívá, nemusím chodit nikam daleko do přírody. Poprvé jsem ji slyšel na vernisáži v ruinách textilky v Chrastavě, bylo jí sedmnáct a hlas jak ďas, a v repertoáru měla Kykyrý – to rozhodlo. Má velkej čuch na silný a ještě k tomu neslyšený nápad, melodiku… Má smůlu, nebo štěstí, že jí tu cestu težkejma botama vydupala Radúza. Je to prostě ta druhá holka s harmonikou. Nic proti Dianě z armyshopu, ale Janiny písně a projev jsou opravdu výjimečný a nesrovnatelný.

Jediný, co jsem často potřeboval a sám nedokázal nahrát, byl dívčí hlas. Tak jsme spolu. Přibíhá od trouby ke koďanu nazpívat všechno, co si usmyslím. Kdo umí vařit bez receptu, nemůže špatně skládat. Je to vysoká mišelinská kuchařina. A holka z pohraničí je ideální, žádná lakovaná pražská trajda, co spálí i čaj. Takže to byl vlastně můj první sňatek z rozumu, proto to tak drží.

J.F.: Čo si sledoval, Ivane, založením WCAAM, čiže celosvětového centra autodidaktů pro převzdelávání školených hudebníků zpět na amatéry a čo je náplňou umeleckého združenia volné radikály?

I.A.: Volné Radikály mě napadlo jako název truc uskupení, když jsme s Jankem Růžičkou dělali pro rozhlas jeho tři minutové hry záměrně verbálně nesrozumitelné a byly jsme pokáráni za nesrozumitelnost. Měla to být jen torza hlasů, zvukové hádanky až detektivky, kde hlavní informaci nese zvuk domácích spotřebičů a pozorný posluchač vydedukuje v té zvukové hádance, co se stalo. Bylo to významně krásný, ale posluchači i dramaturgové oceňovali v tomto formátu spíše minutové vtipy. Tak jsme byli najednou v opozici a když jsme byli požádáni o společné autorské jméno, vznikly Volné Radikály.

WCAAM je pubertální vzpoura proti klukům z kapely, kteří mě opustili a jeli do Prahy a šli tam tvrdě po glejtu na muziku. Významně jsem tím protestoval proti cestě k univerzální hudbě přes školení klasickou cestou. Argumentoval jsem industrialem, improvisingem, lidovou hudbou (rodnou makedonsko-bulharskou především), že i bez papíru se dá vytvořit struktura, která masíruje srdce i hlavu, ale všechno marný… z chlapců jsou jazzmani. Což tedy dobrodružství v objevování nových sonosvětů opravdu nepodporuje. Ale nerad bych se ocitl v kolonce autodidakt. Autodidakt – dobrý, ale jde to i jinak, jde to i víc přitlačit. Nenutit kytaru, aby byla kytarou kytaristy, jen zlatej důl s vydatnou žílou zvukových možností… a jít na to plyšovým bagrem. Jestli v něčem, tak v tom jsem tedy získal virtuositu. Cestu k vyšší harmonii (tedy zvukové-fyzikální) jsem pak hledal naštěstí i naneštěstí deset let sám. Po večerech, když jsem se vrátil ze střechy. Takže šuplíky mám plný zvukokrásnejch kusů, teď to jen přepsat pro orchestr a jedem, hehe. Nakonec jsem (po oslovení Agonem) přistoupil k rozepisování partů a za dohledu dobré duše Petra Kofroně jsem absolvoval hudební učiliště. Začal jsem se sesponkovávat do partitur. Bylo už ale pravděpodobné, že ve třiceti letech, po podstoupení desetileté zvukocesty v podkroví mlejna, už mě nic ofıciálně hudebního mozek neodsrká. Natož nějakej notovej zápis.

A nakonec všechno dobře dopadlo. S klukama jazzovejma opapírovanejma vysvědčením jsme nakonec založili kapelu usmíření, která se jmenovala NUO. Überjazzový minibigband plnej mladých jazzových megastar. A mě. Krásný dvě desky máme. Pošlu.

J.F.: Vďaka, teším sa na ne…! Apropo: sleduješ aj slovenskú scénu? Kto alebo čo ťa z nej v posledných rokoch zaujal/zaujalo?

I.A.: Při té frekvenci práce, co díkyhuhu mám, při těch minimálně pěti hodinách, co každý den se svou hudbou podstoupím, neposlouchám nic. Je to dobré taky pro ztrátu orientace v trendech a soustředění se na svůj svět. Kterej tedy pak zajímá promile lidí. Takže co jsem zachytil a hnulo mi prdelí na Slovensku, tak vy s Ambrósií v Ne:bo:daj a Pacora. A ľudovkářů mraky mám rád.

Slovensko je pro mě nejbližší zemí, kde mohu poslouchat folklor se skákajícím osrdím. Díky Vyhnání Gerty Schnirch v Hadivadle jsem například hledal na zaranžování nějakou typickou lidovou z Podluží nebo Slováckou a první video v nabídce přepadlo za hranici a šup, už jsem byl u vás. A hodina byla v prdeli. Když já chytnu nitku jůtůbovku a ona mě vede sama, je to špatný. A pak lezu dolů a dolů a jsem doma u Ohridu. Petrunino horo a brečím. A tři hodiny v prdeli. Takže vlastně poslouchám!

J.F.: Na záver – môžeš aj aforisticky –, čo ti v sebareflexii toho, čím žiješ v hudbe, pomáha v ostatnom čase asi najviac?

I.A.: To je na mě už moc.

J.F.: Ďakujem za rozhovor. Je v ňom toho moc…

12. – 15. 10. 2014